JÁ! aneb Seberealizace: nástrahy labyrintu kolektivní mysli

Táhnout za jeden provaz ve světě, jemuž – do větší či menší míry – vládne parazitická inteligence, je nezbytnou součástí způsobu, jak svět uzdravit a osvobodit. Obrátí-li se masy jako jeden muž proti slabému 1 % samozvaných „vládců“ (kteří v podstatě nedělají nic jiného, nežli lžou od rána do večera), tito budou rádi, když se vůbec dožijí dalšího dne.

 

Přesto z dlouhodobého hlediska není nic horšího, než když se „dav utrhne ze řetězu“. Jednak jde o reflexi převráceného postupu z vnějšku dovnitř, jednak jde o akt kolektivního vědomí a nevědomí, jež má charakter či status něčeho spíše povrchového, nespojitého, čemu chybí vnitřní komplexnost a soudržnost.

Největším neštěstím „řadových občanů“ je, že vůbec nechtějí nic slyšet o duchovní stránce situace (není řeč o náboženství nebo nějaké víře v něco, nýbrž niterné přirozenosti). Nechtějí slyšet nic o tom, že realita funguje podle Zákonů rezonance. Že by měl každý jednotlivě, sám za sebe, pracovat na rozvoji svého vnitřního potenciálu.

A tak masy třeba získají zpět svá obvyklá privilegia, levně naplní žaludky, nechají se znovu opít rohlíkem „politických slibů“ a s vidinou úžasné materiální a technologické budoucnosti nemají potřebu se dál něčím hlouběji zabývat.

Opakující se chybný vzorec chování ve skutečnosti vše jen zhoršuje; vždy to na chvíli jen vypadá, že „věci směřují k lepšímu“.

Samozřejmě, každý se má rád dobře, každý se rád baví – není ale nic horšího, nežli nezodpovědnost.

 

Je z principu nemožné, aby jedinec, skrývající se za maskou kolektivu, fungoval zodpovědně. Kolektivizovaná osobnost rovná se sobě-nepodobná osobnost, vždy podléhající fantomovým vlivům nevědomí.

Realita funguje na principu sobě-podobnosti. Na daném principu se nejen tvoří množiny a skupiny – znamená to, že reálné, trvalé, fungující změny lze dosáhnout pouze z úrovně seberealizované individuality. Teprve v okamžiku, kdy tohle pochopí (a prakticky realizuje) určité kvantum jedinců, dojde ke změně zevnitř.

 

Někdo druhý může být někomu podobný, leč pouze jedinec sám o sobě je stoprocentně totožný. Je-li tedy skutečně sám sebou, vyjadřuje – ztělesňuje Jednotící Sílu. Je, v daném smyslu, Bytím samotným.

 

Jako kdyby jedinci, vydávající se za vyslance vysokých duchovních či galaktických světelných sil, neuměli nic jiného než hrát divadlo („plnit úkoly mise“) a BYTÍ SEBOU pro ně bylo nedosažitelným cílem. Čím se tedy liší od strojů? Dokud jim nezadáte nový program (zvaný „zasvěcení“), budou stále dokola pouze opakovat ten starý.

 

„…Skutečný archetyp Srdce nemůže být sdílen ani spojován do větších celků (jako každá esence), jelikož už celkem je. Jednotlivci komunikující archetypem Srdce o sobě mohou vzájemně pouze „vědět“, např. formou rezonance. Nedochází mezi nimi k „přelévání“ nebo předávání této energie. Archetyp Srdce je jedním ze tří archetypů, jenž jsou schopny se přímo spojit s páteřní informací…“ – Imperativ a vliv skupin

 

„…Podtrženo sečteno SMĚRY STEZKY PRAVÉ RUKY SVOJÍ JEDNOSTRANNOSTÍ ČLOVĚKA OMEZUJÍ A MRZAČÍ, JSOU PRO TY, KDO CHTĚJÍ BÝT VEDENI, a směřují
nejen k degradaci, degeneraci a devastaci našeho já, ale i k našemu degenerativnímu vlivu na okolí. KDEŽTO STEZKA LEVÉ RUKY NÁS OTEVÍRÁ A NABÍZÍ VÝVOJ, IMPROVIZACI, VLASTNÍ CESTU.

CO SE STEZKOU LEVÉ RUKY NENÍ KOMPATIBILNÍ? Například slepá víra, slepá poslušnost, hloupost bez sebereflexe, manipulovatelnost, sebeopovržení, sebenenávist, sebepoškozování, neschopnost kritického myšlení, neschopnost sebekritiky, demotivace, odpor k životu, touha nechat „rozplynout své já ve všehomíru“, duševní degenerace a slabá vůle bez touhy ke zlepšení, potlačování sebe místo sebereflexe+sebeintegrace. STEZKOU LEVÉ RUKY JSOU ŽIVOT A VÝVOJ. A věci, které jdou proti životu a vývoji (viz výčet výše, doplňte si sami…), v souladu se stezkou levé ruky nejsou a nikdy nebudou.

Pravoruké stezky jsou široké a jasné, vedou ale do propasti. Levorukých je nekonečno, protože je často tvoříme právě my sami, a do propasti vede jen část z nich…

VĚŘME PŘEDEVŠÍM SOBĚ, svému srdci, rozumu, svým instinktům, nepotřebujeme přece k ničemu ty „zasvěcené a moudré“ prostředníky, kteří nám budou radit a přikazovat, co máme dělat. Klíčovými slovy nejsou cukr a bič, ale INSPIRACE, EMPATIE, SDÍLENÍ, SOUBYTÍ, SÍLA…“ – Úvahy nad stezkou levé a pravé ruky