Kočky jako důkaz

SPLEŤ ZAHRAD u rozcestí – to byl pro kočky hotový ráj.

Den co den pořádaly ty své expedice a zvláště v noci to někdy provázela dost zajímavá zvuková kulisa. Kdyby jeden netušil, že se jedná o námluvy, řekl by, že se právě propadnul do nějakého hororu.

Fairytale měl nejradši tu zelenookou, černobílou, která byla spíš menší – obyčejnou kočku domácí. Obyčejnou, ale velmi neobyčejnou. Snad sama substance něhy a ladnosti se zhmotnila v podobě tohoto kočičího tvora, kterého mohl klidně pozorovat celý den.

Kočky většinu dne spí, a prý existují v jakémsi mezisvětí.

Například také nemají žádné technologie; i když možná mají nějakou neviditelnou a mnohem lepší…

Vedle u sousedů někomu zvonil luxxxphone. Vyzvánění bylo nastavené jako hlas kukačky v lese a podle toho, jak to bylo hlasité a rozléhalo se to zahradami, aparát patřil Žvárovi. Kukání náhle ustalo. Soused se tlumeně, chraplavě s někým vybavoval. I když na tu dálku hovor nebyl příliš zřetelný, delší dobu už měl Fairytale dojem, že lidé spolu komunikují podle nějaké až strašidelně bezobsažné šablony. Nikdo v podstatě neřekne nic konkrétního, přinejmenším ne závazného. Vše jako by směřovalo do jakési neexistující budoucnosti „nejvyšší kvality“.

Já ti pak zavolám. Jsme teda domluvený? Jasný.

Jo, to jsem slyšel. Pozdravuj. U nás taky.

Fairytale si pomyslel, že v další fázi „vývoje“ budou všichni už jen citovat přísloví jako „bez práce nejsou koláče“ a podobně…

Sám luxxxphone, pokud zrovna nemusel kvůli nějakým síťovým transakcím, nepoužíval. Nejlepší je dělat všechno rovnou přes Luxxx; největší škoda ale je, že se nedá připojit na kočkanet.

 

FÍÍÍ, FÍÍÍ… Vítr honil listí po chodníku, tma jak v pytli.

Skleněnka volnou rukou hladila předoucí kouli chlupů a tepla (ví Drápek, že v té druhé má myš?).

Přihlásila se na Luxxxcom; na jinou síť už dlouho nechodila. Bylo to období, kdy se výrazy jako mobil nebo internet přestávaly používat. Nedokázala si představit, že by chodila třeba na Darkontakt. To totiž není Luxxx a seznámit se tam můžete s kdovíkým. Proto také nejsou žádné darkphony, to je jasné.

Zdánlivě v rozporu s touto „hrou na přesvědčení“ Skleněnce z té záplavy milých přátel šla už někdy vážně hlava kolem. Kromě toho, i slepý by si snad všiml jedné věci: většinou něco zajímavého říkají v diskuzích ti s těmi temnými nicky.

 

„Ostatně, není Lucifer světlonoš?“

„Ne, Lucifer je padlý anděl.“

 

Byla to jedna z těch skupin, kde to jen zářilo a bylo samý úsměv a pozitivní nálada. Všichni říkali totéž, nikdy se nehádali, všichni jednomyslně souhlasili se vším, co vedení skupiny šířilo. Skupina (kterou založila Mandala-Harfa) se jmenovala Modrý meč a v kontrastu s tím, jak žili ve skutečné realitě, pro příslušníky virtuální komunity jako kdyby neexistovalo nic jiného nežli Konfederace galaxií, zářící Bůh (který má všechno přesně naplánované) a neustále dokola opakovaná témata „zvyšování vibrací“ a „láska a světlo“.

Namasté. Óm. Love & Light.

Děkuji. Děkuji. Děkuji.

Jakmile někdo začal rozumně argumentovat a snažil se o nějakou konstruktivní, jakkoliv konfrontační, debatu, bytosti světla se nejprve s předstíranou tolerancí pokusily podvratný  živel zmanipulovat a jakmile se znovu pokusil klást otázky a razit vlastní názor, vyhodily ho a zablokovaly. Proto také drtivá většina těchto skupin nakonec mění veřejný status na soukromý. Bůh nenávidí myšlení.

 

„A jak víte, že je padlý anděl?“

 

Kromě obvyklých frází, samozřejmě, nikdo nedokázal odpovědět.

Mandala-Harfa dokonce osobně poslala Skleněnce zprávu do chatu. Některé věci u nás ve skupině prostě víme. Já osobně mám několik zasvěcení. Takže nechoď na nás, prosím, s nějakým Luciferem. Přesto Stvořitel nám dává možnost svobodné volby.

Schválně odepsala: „Četla jsi ten Fairytalův článek? Kočky jako důkaz. Prvotní bytost není Stvořitel, ale Stvořitelka. To si vážně přečti. Spousta věcí je jinak.“

Následně už se Skleněnka do skupiny nemohla dostat.

 

Drápek se typicky protáhnul, dlouze, líně zívnul, provedl sestavu jakýchsi komicky nepochopitelných pohybů a stočil se zpátky do klubíčka.