Řečičky, pouhá slova jen. Anebo taky ne

-1-

„Nic“ si nelze představit, neboť ono samo je Představivostí; co vzniká, když se Obrazem (tedy Sebou) inspirované struktury a vrstvy (spektra) Tvořivého Vědomí organizují na principu zrcadlení analogických pekelných (ohnivých) knihoven ve víru či poli čisté Lásky? Vzniká mnohoúrovňová realita mikro/makro Vesmíru & Přírody.

 

„…Model atomu v ledasčem připomíná sluneční soustavu. Lze hovořit o mikrovesmíru a makrovesmíru. Toto neplatí jen v rovině fyzického těla, ale podobně i v rovině těla emočního, mentálního a duchovního (co nemá jak vzniknout, nemá ani jak zaniknout a související inteligence si jako první „obléká“ energetickou duchovní formu, jejímž je zároveň středem – srdcem – a dále podobně sluncem).

 

Tak jako slunce vysílá paprsky či elektromagnetické vlnění (záření), což lze přirovnat k vysílání kosmického rádia, jehož interferující kvantové vlny tvoří vlnové a částicové reality, vysílá i srdce (duchovní podstata) emoce a myšlenky, tvořící nefyzická, energetická a fyzická realitní pole, která mezi sebou – na principu soběpodobnosti (zákona rezonance) – interagují. Kromě toho viditelného a hmatatelného existuje i to neviditelné, jehož se fyzickými smysly nelze dotknout – jedná se o rozmanitá morfická (morfogenetická), torzní, elektromagnetická, plazmická atp. pole, hyperdimenzionální metadatasféry (energetická centra) apod. Každá bytost a společenství bytostí má například svou auru (a související „systémy“), ve které je zapsán veškerý její/jeho osobní/kolektivní vesmír…“Bytosti z televize

 

Jelikož to, co nijak nevzniká ani nezaniká, funguje v režimu superpozice (bylo nebylo – nikdysvět – nula uvnitř/vedle jedna, prvním i druhým napřed – všechno je vším, cokoliv je čímkoliv jiným – ani to, ani ono, a přitom obojí), žijeme v realitě kvantového charakteru: žijeme ve fyzické existence schopné POHÁDCE.

 

Kvantová realita znamená, že jakákoliv struktura existuje – naráz a souvztažně – jako svůj zrcadlový součet. Proto bezpodmínečná či absolutní, čistá Láska (absolutní hodnota, absolutní pozitivum) se manifestuje jako PEKELNÁ KNIHOVNA; ta sama o sobě má ovšem nehmotný a tedy neinteraktivní status.

 

Cokoliv autentické má pohádkovou analogii, přičemž analogií pohádkovosti samotné je pekelnost.

Život je Pekelná pohádka neboli Pohádkové peklo.

 

-2-

Univerzální vztah mezi pomyslným prostorem a pohybem matematicky vyjadřuje tenzor, s čímž ve fyzikální rovině koresponduje kymatika jednotného pole (víru) energie a vědomí – což je konkrétně o Tvarech, Zvuku, Světle a Barevnosti.

Zatímco tenzor nultého řádu, skalár, se v bytostném smyslu projevuje jako bezpodmínečná Láska, tenzor sám o sobě (lze říct nekonečného řádu) ztělesňuje jednak mnohotvárnost neboli Fantazii, jednak multipolaritu neboli Ohnivost.

Všezahrnující, ohnivá fantazie souvisí s Peklem, které se však bezpodmínečně řídí zákony Lásky. Tuto Lásku lze pokládat za Nebe a Přírodu za Ráj. Žádné parazitické, idiotské dělení na Světlo a Temnotu zde neexistuje. Je dobré si uvědomit, že s Nadsvětím rezonuje Vnějšek, zatímco Nitro rezonuje s Podsvětím. Toto vše nebylo ani tak účelově zmanipulováno, jako spíš nepochopeno a posléze zneužito.

„Existuje jen jedno dobro, a to je vědění. Existuje jen jedno zlo, a to je nevědomost.“ – Sókratés

 

Tenzor inverzně je RozNET, Síť Života či Síť Vědomí. „Roz“ ukazuje na nekonečné půlení/násobení – množení, replikaci, rekurzi, fraktalitu (1:2, 2:1). Také ukazuje na růži (rosa), symbol Lásky, a ve výrazu roznet zaznívá roznětka, Ohnivost.

 

-3-

Zatímco teoretik (buďto „líný dobytek“ nebo takzvaný žvanil) pouze hraje divadlo, klame sebe i okolí, nebo dokonce trpí a pokládá to za vznešené – to, že se někdo prakticky vyzná a reálně žije fenomény jako „bezpodmínečná Láska“ nebo „moudrost Života“ (ve skutečnosti to vůbec není vážné, natož seriózní – to tak vypadá jen na úrovni psaného a mluveného slova, která se v praxi chovají zcela jinak), poznáte podle jeho schopnosti orientovat se v souvislostech – originální schopnosti myslet, snít, tvořit a užívat si vyváženě obě polarity Života, tu světlou i temnou.

 

U některých prudce duchovních všeználků vede jejich mozková paralýza až tak daleko, že jsou nakonec schopní takových geniálních úvah jako „V téhle větě chybí slovo láska. Jaký ještě chcete důkaz, že to je reptilián?“ – pidlooká ještěrka s vyplazeným jazykem, která nás chce všechny zdigitalizovat…

 

Argumentovat láskou je jako předkládat nevyvratitelné důkazy typu „Život existuje“. S něčím tak převratným, o čem nikdo neměl tušení, se jako civilizace dostaneme opravdu daleko.

Život a Láska jsou totéž.

Cit či láska jsou synonymem Života, potažmo jsoucnem – srdcem Mysli, pramenem Rozumu, zřídlem Fantazie.

 

Základní vlastností živosti Života je zpětná vazba sebe, sebeuvědomění, reflexe – zrcadlení sebe sama (viz krásný výraz „existence Existence“). Z toho důvodu je absolutně nemožné, aby Myšlenka – ať už v převládající úrovni energie (silového pole) nebo v převládající úrovni obrazu (představy, paměti) – nevyvolávala nějaký POCIT. To může platit pouze v matematickém 2D, které ale samo o sobě neexistuje – nemá jak.

 

Bude to znít „suše“ a pro někoho možná až „svatokrádežně“: Láska je samozřejmost, tak jako Život je samozřejmost (ti „druzí“ jsou v podstatě mrtví). Kdo opravdu cítí, žije a miluje, má rád, nemá potřebu to stále zdůrazňovat, mlít o tom jako retardovaný papoušek – vnímající jedinec se vyvíjí a zdokonaluje Myšlením.

Čím širší obzory Myšlení, tím hlubší Opravdovost.

Není důležitá jen láska k Životu, živému, živáčkům; v případě bytosti typu člověk (individualizovaného, tvořivého vědomí) je právě tak důležitá Láska k Moudrosti. Schopnost filozofovat.

 

Společenství, které nefilozofuje (či toho ani není schopné) – což lze chápat jako nekonečnou detektivní hru (Život je HROU se slovy) – je duchovně mrtvé. Nakonec zaměňuje nekonečnou Kouzelnou Mysl za mysl lidskou nebo dokonce paměťovou inteligenci. To ale není Mysl-Uvnitř-Za, není to ona zázračná „inteligence všeopaku Ničeho“.

 

Kým/čím opravdu jsme? Jsme nekonečnou, záhadnou, divotvornou, divukrásnou a tak trochu i strašidelnou MYSLÍ.

Tato Mysl je vším: Láskou, Prázdnem, Světlem, Temnotou, Rozumem, Představivostí, Pamětí, Vůlí, Pozorností, Vědomím…

 

-4-

Ať už se podíváme na svět konzumního materializmu či na takzvanou moderní ezotericko-duchovní scénu, jedna věc okamžitě udeří do očí: všichni vzývají Myšlenky všeho druhu, zkoumáním Mysli samotné se ale nikdo nezabývá a ti největší inteligenti (…nejspíš z hlubin věčného zatracení…) dokonce tvrdí, že „Mysl má nízké vibrace“.

 

Mysl implikuje vše, avšak nic neimplikuje Mysl (kromě Mysli samotné).

 

Mysl existuje potenciálně nekonečně sama uvnitř/vedle sebe, přičemž neustále vše vnímá naráz, jako jediný spojitý, plynulý, spolupracující, se sebou si hrající celek. Přitom sebereflexe se projevuje jako schopnost cítit a tvořivé procesy generují nosnou energii. To vše dohromady se projevuje jako magická nebo duchovní inteligence.

 

Má opravdu MYSL „nízké vibrace“ – anebo jsi TY kosmický debil? A co když zrcadlem charakteropata bez rozumu je charakteropat bez svědomí? Co když nějaké společenství ovládají psychopati, protože si kolektivně zvolilo vzývat Blbost?

 

-5-

Pokud jde o kvalitu, charakter potenciálu všemožnosti se na duchovně emoční úrovni projevuje jako Láska, na úrovni duchovně mentální jako Moudrost a na úrovni duchovně fyzické jako Přirozenost.

Pokud jde o kvantitu, potenciál všemožnosti má nulový součet a všezahrnující výčet (svět jako „nebe peklo ráj“). Pro přirozenou, milující, moudrou bytost to znamená, že platí obojí naráz. Nejde o to, co – jde o to, jak.

Parazit, jenž si dobrovolně zvolil neschopnost (proč samostatně myslet, když to za mě můžou dělat ostatní?), nemá jinou možnost, nežli horní nebo dolní spektrum potenciálu všemožnosti pohřbít – lépe řečeno, předstírat, namlouvat si, že se tak stalo. Protože ale ve skutečnosti nezničitelné zničit nelze, nakonec takového kosmického magora pronásleduje jeho vlastní stín… A jelikož je magor, vidí všechno možné, jen ne tohle (to všechno ti strašliví, zlí Oni, MY přece nikdy za nic nemůžeme).

 

-6-

Jakkoliv jde vždy o Univerzální Mysl, to ze všeho nejvíc uvnitř a nikde, co má nehmotný status (jako by bylo nehmotné), se projevuje jako sebe si vědomá Matematická hyperdimenze. Ono to tak napohled nevypadá, nicméně úžasnosti jako je smysl pro humor mají kořeny právě zde.

Asi to nejhorší, co se může dít, je, že se nic neděje. Osobně tuto Matematickou hyperdimenzi pokládám za samotné SRDCE VŠEVĚDOMÍ či VŠEMOUDROSTI. Vše zde jakoby „plave“, je mimo definice – čeká na nějaký ztřeštěný nápad.

Proto i ve světě lidí to nejhorší, co může existovat, je mlčení. Mlčení není totéž, co ticho. Ticho je moudré. Mlčení je choré, je to maskovaná neschopnost komunikace. MASKA NESCHOPNOSTI. Lidstvo může být dobrosrdečné a milující, jak chce, není-li schopné komunikovat, fungovat jako symfonický orchestr originálních názorů, je to jen převlečený hřbitov – nikoliv civilizace.

 

Když vidím koktající blbce, šermující rukama, napodobující, opakující, blekotající prázdné fráze z duchovních příruček a z televize, mám chuť lidstvo vyhubit.

 

Ať někdo zkusí složit hudební skladbu, namalovat obraz, sdělit pocitem či energií tutéž úroveň a hloubku poznání, jako sdělují slova. To slova jsou tichem, hudbou, obrazem, pocitem i energií, podnětem, inspirací, tajemstvím i příběhem v jednom. Dokáží konkrétně odhalit, vyjádřit a popsat způsob i příčinu. Neznám větší blbost, nežli „emoce nevyjádřitelného“ – to už je lepší se jít oběsit. Otrokářská společnost bývá vždy plná „záhadných čmáranic, kompozic a expozic“; autor, velký umělec, spoléhá na to, že se ho nikdo inteligentní na nic nezeptá.

No jistě, „to je slovy nevyjádřitelné“… Mazanice, jako když se někdo zeblil. Prý „hudební serenáda“. Zpátky na stromy.