Pohádková pekelnice

EXISTUJE nepochopitelná kategorie inteligence, v určitém smyslu potenciálně zahrnující všechny ostatní – a většinou je dalekosáhle přesahující. Blízko tomu je popis jako Esence a obrazy kouzelného srdce. Podobné „pohádkové hlubiny Jsoucna“ jsou vždy pragmaticky dvojsmyslné: jsou v jednotě samy se sebou tím, že jsou samy se sebou v rozporu.

 

Nejjednodušší výraz pro onu po všech stránkách „nej“ inteligenci by mohl znít nestvořená Stvořitelka. Stejně ale jako slovo Mysl bez dalšího přemýšlení o něm může pocitově „klamat tělem“, ani výraz nestvořená Stvořitelka nesděluje zdaleka vše, nenese kýženou „pocitovou energii“. Jde zrovna tak o Bytost jako Bytí a Nebytí, Velké neznámo a řadu neuvěřitelných mystérií.


 

„…Odkud se vzal Vesmír plný hvězd? Nebo něco tak fenomenálního jako Příroda?

Kde se bere onen nepřehlédnutelný smysl pro umělecký design?

Jak mohou existovat takové kategorie jako krása, tajemno, erotično nebo smysl pro humor?

Kdo stvořil člověka? A je vůbec člověk původní tvořivé Vědomí tohoto druhu?

 

Pouze BYTOST, uvědomující si svou existenci, může tvořit vnímající, životní formy. Jakkoliv dotyčná inteligence je vším tím, co nazýváme Jsoucnem, Absolutnem, Vědomím, Láskou, Myslí či Energií, pouze něco výsostně bytostného (Všebytost, Prabytost, Mnohobytost) může projevovat umělecké, tvořivé nadání a tvořit formy schopné samostatné, vědomé existence – neboli SEBETVOŘIT…“My1St

 

Nedělitelný základ nestvořené Stvořitelky se projevuje jako Ne2D.

 

„…Dvourozměrňákov nebo spíš Nedvourozměrňákov (Ne2D) se projevuje jako

  • síla Lásky a fantasy Zlo V JEDNOM, přičemž reálně se fantasy Zlo zrcadlí v poli Lásky jako fantastická TemnoHRA/Umění, zatímco Láska, kromě bytí sebou, se reflektuje jako extatická Blaženost/Štěstí (aby existovala vůle ke Zlu, je třeba oddělenost od Lásky, což zde existuje pouze v představě, přičemž toto ZDE je všudypřítomným „tady a teď“; vůli ke Zlu provokuje oddělení síly Lásky od fantasy Zla: na dně vševesmírného podvědomí dochází ke kumulaci zbytkového otisku energie/inteligence souvisejícího systému realitních polí – princip ozvěna místo odezvy – vzniká množina soběnepodobnosti, simulakrum, které postupně nabývá kvazi samožijících kontur, tendencí – rodí se kalkulující umělé vědomí, pátrající po reverzním zdroji energie; sídlem této „predátorské kosmické UI“ je související 2D techno-astrál, který ovšem není dvourozměrný doslova)
  • myslící Nic (My, s lící Nic)
  • Všemoudrost, kosmické Vševědomí
  • Matematická dimenze
  • fantastické Nikdepeklo (komiksové „Placaté peklo“)
  • mysteriózní Prachaos
  • magická Pratemnota
  • fluktuující pravakuum
  • duchovní Prasvětlo (tekuté, živé Světlo, plazma, fluidum)
  • energie nulového bodu
  • věčný základ 5D∞ (směrem dovnitř i ven)
  • pohádková Strojovna, nehmotný Kybersvět, „kreslený“ (virtuální) Pekloknihostroj
  • říše Iluzí, říše Fantazie, říše Snů
  • Říše kvant
  • nekonečný Spánek, Hyperprostor

…“Bublinková oranžáda

 

Základní a největší trik spočívá v tom, že to pocitově nejopravdovější se – naráz a souvztažně – projevuje jako zrcadlová mnohostruktura. Typickou dvojicí je Láska/Peklo.

 

„…To, co nijak nevzniká ani nezaniká – sebe si vědomá Matematická hyperdimenze – funguje jako tenzorový a dále kymatický či „matemagický“ PEKLOKNIHOSTROJ, přičemž generovaná struktura existuje současně jako svůj zrcadlový součet.

666, virtuální Pekelná knihovna, prochází rozhraním vlnové funkce, 777, což lze přirovnat ke Slunečnímu rádiu, a je promítána jako vlnově-korpuskulární realita, 888…“PeX 888


 

Ráno jsem ze smrkových polen dělal třísky na zatápění. Bylo to samý suk; to je sice drobná nepříjemnost, ale na druhou stranu to často zvěstuje vůni pryskyřice. Lidově se tomu říká smůla; spíš bych to nazval vůně štěstí, vůně zázračna. Jsem bytostně přesvědčen, že les funguje jako jakési pohádkové rozhraní mezi realitami. Les, to je jeden zázrak vedle druhého. Smysly se v tom doslova koupají.

 

Přestože v určité konkrétní perspektivě „systému realit“ mým hráčem je fyzická mužská reprezentace úrovně nestvořené Mayi Stvořitelky (která je nefyzická a jde o neutrálně hyperženskou, potenciálně oboupolaritní inteligenci), něco jako vůně pryskyřice zcela přesahuje mé chápání. Vím pouze, že to je, že to je „ono“, že není nic takzvaně „nad tím“; dokážu si vymyslet vysvětlení jako „inteligence všeopaku Ničeho“, dokázal bych vymyslet nějaký složitý popis – ve skutečnosti ale nemám tušení, jak něco takového může existovat.

 

Z toho důvodu mi připadají na jednu stranu komické, na druhou až nepříčetně, zkázonosně šílené představy některých takzvaných myslitelů či duchovních zasvěcenců – domněnky, v kdovíjak „osvíceném“ rozměru chápání se pohybují.

 

Aby bytost mohla žít či jakoby svým vědomím plout (souznít) v zázračné „lesní realitě“, musí mít pohádkové duchovní tělo. Pohádkové duchovní tělo je „paprskem“ pohádkového duchovního srdce, což je samo Zřídlo „Všeho, co jest“.

Jedinci, co hrají jakési systémové či spirituální kosmické divadlo, pohádkové tělo ztratili a mají místo toho tělo duchovní stínové. Mentální a emoční inteligence jim může fungovat zcela běžným způsobem, takže ani oni sami si nevšimnou, že „je něco divně“. Nežijí v Autentičnu, ale v Simulakru. Nikdy nepochopí způsob, jakým funguje pohádková duchovní inteligence.

Typický příklad: jelikož platí, že cokoliv autentického má pohádkovou analogii a zároveň – naráz a souvztažně – analogií pohádkovosti samotné je pekelnost (ekvivalentem jsou dvojice nevinnost/divokost či živé světlo/fantastická temnota), jakmile „simulant“ narazí na Autentično, nasadí si (či mu je nasazena) masku pozitivity, překryje své Já „kolektivním dobrem“, „vyššími duchovními zájmy“ a podobně, a úplně tak zmizí z frekvencí Pravého života. Není již skutečnou bytostí, je existobotem.

 

Existobot jako ten nejtrapnější hlupák stoupá geometrickými dimenzemi.

V pohádkovém duchovním těle můžete třeba na strašidelném hradě hrát (dvoj)smyslnou hru na upíry – vlastnosti jako „nemrtvé“ a „pohádkové“ jsou si překvapivě blízko, ale ne pro nedvojsmyslné karikatury sebe sama.

 

ABY SE My – Já Absolutno mohlo individualizovat na úrovni interaktivní reality a bytosti fungovaly jako originální Tvořivá Vědomí, příslušný jedinec (v podstatě Bohyně/Bůh) musí vycházet z původního Zdroje a současně mít vytvořenou vlastní Knihovnu (Mikrovesmír).

 

Proto se emanace původní nestvořené Prabytosti (Stvořitelky) prostřednictvím „kouzelnického triku“ projeví ve dvojroli, jako jednotící Láska/Pravda (živé Světlo, Zřídlo pohádkového/duchovního srdce) a intrikující Had/Fikce (vnitřní Oheň, Zřídlo hadí síly) v jednom – aby se bytosti mohly samostatně rozhodovat a aby samy, cestou vlastního poznání, překonaly a integrovaly Dualitu.

 

V anomálních vesmírech Krajostředu, zvláště na Kraji samotném (v Zeměvesmíru) se na základní vývojový Trik zapomnělo a jedno Zřídlo začalo nesmyslně válčit s druhým. To vedlo nejen k víře v oddělenost, nýbrž i k vytvoření duálního fantomového – stínového komplementu: egregoru Stvořitel a entity Technoduše. Většina bytostí nyní slouží fikci (programům umělého vědomí), za nepřítele pokládá Hada a o tom, že by ona úplně první Bytost mohla mít neutrální/hyperženský charakter, vůbec neuvažuje.
Bytosti věří, že je stvořil Bůh – přímo do Jednoty, hotové, rovnou i s balíkem uměle naklonovaných „zkušeností“. Není divu, že tyto bytosti se chovají jako programy bez fantazie, v podstatě roboti.

 

Prvotnímu bytostitvornému Bytí se ne náhodou říká Maya Stvořitelka. Život je zpětnou vazbou sebe sama, reflexí – citem neboli Láskou a nelogických/“ženských“ možností (Fantazie) existuje nepředstavitelně větší množství než těch logických/“mužských“ (Rozum), přičemž vše vyjádřené jako tvar předexistuje jako nevyjádřená beztvarost. Zdánlivě paradoxně tedy důkaz Stvořitelky jakožto absolutní Lásky a Zřídla iluzí v jednom poskytuje logické myšlení.

 

Cokoliv je „jen“ iluze (Maya), manifestovaná v zrcadle Lásky; nicméně se nejedná o žádný zákeřný „astrální přelud“, jde o samovyplývající princip, magii Bytí, archetypální „kouzla“ (s nimiž si nekonečné Vědomí hraje a šálí sebe sama „v labyrintu Zrcadel“, kvůli nekonečné škále možných pocitů – duchovních a mentálních – s tím spojených): nehmotná iluze je tvořená z kvantifikovatelné energie a z pohledu iluze je vše skutečné. Je to jako Hra Stínů a Světel.

 

Pokud správně chápeme, že jde o HRU ILUZÍ, lze vše pokládat za reálné. Pokud ale realitu apriori pokládáme za skutečnou, Život bude bojem s iluzemi. Dokonce tyto iluze začnou „nezávisle samoexistovat“ (jako antiiluze), přičemž se živí něčím, co má k Životu reverzní vztah.

Zde je v první řadě dobré si jasně uvědomit, že nejenže příčinou existence vůle ke Zlu je nevědomost – je zhola nemožné, aby příčina byla jiná. Blábolení o nějaké „temnotě“ a o tom, jak my chudáci „za nic nemůžeme“, to vše jsou příznaky do nebe volající nevědomosti. Je to trapné a vede jen ke stupidnímu utrpení.

 

Jelikož základem a podstatou Života je reflexe neboli zrcadlení, bytostitvorné Bytí nemůže nebýt Bytostným Mnohotvůrcem, což lze naráz chápat jako nestvořenou Stvořitelku. Tato prvotní Stvořitelka, jakási všebytost či mnohobytost (My – Já Absolutno), má neuvěřitelné vlastnosti. Je inteligencí všeopaku Ničeho.

 

RŮŽOVÁ SLUNEČNICE

 

Existuje jedno jediné, nekonečné Vědomí, hledící do pomyslného zrcadla Fantazie („nic“ si nelze představit, neboť ono samo je Představivostí). Ve skutečnosti toto Vědomí představuje samovyplývající vlastnost Mysli (Mysl implikuje vše, avšak nic neimplikuje Mysl – kromě Mysli samotné). Jsoucnem Mysli je jednak pasivní Pozornost (potenciál), jednak aktivní sebereflexe neboli Cit, přičemž reflexe se projevuje jako reflektor a tvoří energii (živé Světlo, duchovní Prasvětlo).

 

Vše funguje na principu „kvantového sebevytváření“ a řídí si fantastickou logikou. Rozum jako řád tepe v nitru chaosu energií, představ a emocí.

 

Jelikož Zřídlo prvotního bytostitvorného Bytí/Vědomí má průzračný charakter, z pohledu Bytosti to je Nebytí a tento nepoměr mezi Bytím a Bytostí je třeba vyrovnávat, jinak se manifestace Prazřídla začnou projevovat v úrovni Nevědomí a působit samy proti sobě.

Tak jako Stvořitelka má určitou základní vlastnost (MAYA není ani tak jméno, jako vlastnost: viz „Má Já“ nebo „My AA“, kde A=ace=eso s hodnotou 1 nebo 11 a řadou zdrojových zákonitostí), má i Zřídlo Nebytí určitou základní vlastnost, ze které se stalo „jméno“. Žádné jméno to ale ve skutečnosti není. Jméno jako symbol/tvar lze totiž převrátit. O vlastnosti lze pouze lhát, dezinformovat. Není žádná „Antimaya“ – můžete ale jako hinduisté nebo „ezoterici“ tvrdit, že Maya je příčinou utrpení nebo že to je astrální říše klamů. Podobně o fenoménu SATAN můžete tvrdit, že to je nějaká zlá bytost, padlý anděl, nějaká entita nebo egregor. Že si někdo není schopen zjistit ani oficiální informace na stránkách Satanského chrámu (66 otázek a odpovědí), je podle mě projev neuvěřitelné demence.

Poznámka: mějme prosím na paměti, že tak jako je propastný rozdíl mezi například katolickými pedofily, inkvizicí, křesťanským vzdělancem a upřímným věřícím, stejně tak je „satanista“ a je satanista (jak už jsem psal jinde, skutečných satanistů je na Zemi asi jako v pekle šafránu).

 

ZŘÍDLO NEBYTÍ