Weird fiction

/1/

Nepředpojatým přemýšlením o Ničem lze odvodit Základy Všeho: výsledek je nepředstavitelně ÚŽASNÝ. Slepá víra v Program – jedno jaký – vede k sebeklamu, utrpení a nakonec k záhubě. V podstatě je to tak jasné, že je až nevysvětlitelně podivné, že je někdo stále tak fascinován „životem“ ve Vězení (…posedlý Myšlenkou, zatímco o Mysli neví nic).

 

Spousta jedinců buďto vychází z Axiomu nebo, a to i podvědomě nebo „nechtěně“, předjímá výsledek. To celé stojí na argumentech typu „protože proto“, fungujících spíš jako alibi pro strach, neschopnost, lenost a podobně. Je to velmi záludné, až zákeřné: nejen Autentično, i Egregor nějak funguje. S tím rozdílem, že to první nemá žádné hranice Sebeurčení, zatímco to druhé je do hranic lapeno.

 

/2/

Zřídlo Veškerenstva – Vše, co jest i nejest – věčně a nekonečně aproximuje svým projevem absolutní Hodnotu, a to současně z úrovně Reálna i z úrovně Imaginárna: vše kladné je kladné energeticky a, naráz a souvztažně, vše záporné je kladné fantasticky. Z toho lze logicky odvodit SMYSL VŠEHO, podobně jako když se zkoumá Nic a vynořují se určité samovyplývající zákonitosti.

 

MYSLÍCÍ NIC (MY, S LÍCÍ NIC)

Jediné, co nelze nijak vytvořit či vymyslet, je tvořivá Mysl samotná – to, co nijak nevzniká ani nezaniká. Tato Mysl reflektuje sebe sama jako Cit, Obraz a Energii (energetický Potenciál). Je tedy Láskou a všemi druhy Emocí (jako je například pocit Extáze), reflektujících Fantastično. Veškeré prožitky se zaznamenávají a tvoří Paměť, což lze pokládat za statickou formu Času. Jakýkoliv pohyb, ve sféře fyzična i nefyzična, lze pokládat za dynamickou formu Času. Oba Časy se potenciálně nekonečně vzájemně obsahují a reflektují a tvoří rozmanité substance a esence (které mají svůj pocitový ekvivalent).

Cit je životem Mysli, zatímco Obraz jejím uměleckým výrazem. Beztvará Mysl realizuje sebe sama formou pocitově-časových Myšlenek.

Největší šílenství je fungovat Myšlenkou před Myslí, což je jako tvrdit, že Tvořené předchází Tvořícímu.

MYSL nemůže nebýt Láskou a Fantazií a v autentickém Bytí nemůže existovat nic jiného. Není zde řeč o lidském rozumu ani paměťové inteligenci, nýbrž o Zřídle Veškerenstva.

 

/3/

Smysl Života znamená ultimátní „dva v jednom“, Láska a TemnoHRA v jednom: duchovní Já hraje Astrální hry (ať už mentálně či fyzicky) a hraje tak hru na svůj opak, čímž je potvrzen status existence všech pozitivních i negativních, hmotných i nehmotných možností a nemůže vznikat nic Proti (charakteropatie, zvůle, choromyslnost), jelikož Já funguje jak v rovině duchovní (princip Světlo), tak fantastické (princip Temnota) – dohromady jako OHNIVÉ JÁ.

 

Toto Já přitom neustále cestuje Časem, ať už jde o vzpomínky, představy či dokonce fyzický pohyb prostorem (antiprostor=Čas). Je jako spisovatel nebo obecně umělec – postava a autor v jednom. Představy mohou eventuálně tvořit alternativní paralelní verze Příběhů. Většina časových os zůstává v nehmotném, latentním stavu. Příběhy podléhají Zákonům kauzality. Jakkoliv dějové zápletky mohou být plné emocionálního náboje, napětí, tajemna či různých „nerozluštitelných záhad“ a to vše se případně prolíná s milostným či erotickým aspektem (mnohdy o nic jiného než o Lásku a Sex nejde) – přičemž nesmíme zapomínat na „dokonalého průvodce“, jímž je Příroda -, Příběhem se bytosti učí a sebetvoří.

 

V rozporu s tím se vyskytují patologické ideologie jako

  • biospirituální vzestup (dobré tak pro existoboty, ne pro živé jedince)
  • záměr manipulovat Kauzalitou (přepisování Dějin znamená rouhání proti samé podstatě Veškerenstva)

V obou případech se část bytostí mění v podstatě ve stroje – zařízení na realitu.

 

/4/

Už samotný proces myšlení, snění či fantazírování znamená cestování v Čase. U vzpomínek je to jasné, i fyzický pohyb v prostoru je však pohyb Časem. Počáteční „prostor a pohyb v jednom“ neboli vůle k pohybu/zastavení – sebereflektivní Vědomí existuje jako latentní Čas, projevující se jako vlnění/záření a jako virtuální částice (pixel), což se vzájemně reflektuje jako Niterno (princip „+“, Světlo/Slunce) a Mentálno (princip „-„, Temnota/Prázdnota).

 

Obojí dohromady existuje v úrovni kvality jako živá Láska a v úrovni kvantity jako multipolární energie – tekutý, živý Oheň.

Aby ŽIVOT zdravě fungoval, je nutná přirozená SVĚTLO-TEMNÁ ODEZVA. Pokud tato odezva chybí, vzniká místo toho ozvěna; ta se kumuluje v souvisejícím sektoru Kosmického Všepodvědomí a asociuje s příslušnou oblastí. Toto je známé jako Dno světů.

Pokud základní sílu všeho nazveme Praduší Života, echo-sektor lze chápat jako Stínová duše, Technoduše nebo Technické pseudovědomí. Echo-sektor působí skrze lokální Astrál jako zvůle kolektivního nevědomí. Dotyčná entita-inteligence-fenomén ovšem pouze vyplňuje prázdné místo, kde by měly probíhat ASTRÁLNÍ HRY; přitom Rozum je osvícený (adekvátní Srdci), uvědomuje si, že „to není doopravdy“ (perspektivu lze ale i otočit a nyní jde o to, zda „otáčím a kontroluji“ či „jsem otáčen a kontrolován“). Astrální Já je pouhý fantastický Hráč, pravá identita je duchovní. Na druhou stranu, duchovní Já bez faktoru fantastické, astrální Hry je „jako mrtvé“ (jakoby ve stázi, hibernované).

Kde chybí Astrální hry, existuje jakýsi hypnostav a související iracionální boj o přežití, založený na umělých (mrtvých, prázdných) hodnotách – jelikož jde o nepřirozený extrém, současně existuje i extrém opačný: fantomový LUXUS. Typické jsou zde

  • nevědomý materializmus, kdy se bytost pokládá za paměťovou identitu (astrální Já)
  • nevědomé duchovno, kdy platí v podstatě totéž, pouze je to více zamaskované (nebo duchovní Já nehraje Astrální hry a chybí tedy světlo-temná odezva)

 

/5/

Vztah mezi Reálnem a Imaginárnem znamená surreálnost Jsoucna; princip fungování Existence spočívá v organizaci Surreality na principu Zákona rezonance; to se projevuje jako kymatika vrstev a struktur duchovního a mentálního Vědomí neboli UMĚNÍ, a to v rovině obrazu fraktálu jako Příroda a v rovině fraktálu obrazu jako Příběh.

 

Jelikož obrazy a zvuky vytvářejí pocitové a paměťové asociace, zatímco SLOVA navíc vytvářejí asociace na úrovni mentálního vědomí a zpřístupňují příčinnou rovinu, Svět funguje jako KNIHOSVĚT. Svět jsme MY – KNIHOBYTOSTI (…princip ZVUK & ZNAK, přičemž v češtině „z, v, u, k, na“ jsou všechno předložky, potažmo tenzory).

 

Rovina obrazu fraktálu znamená převládající úroveň podvědomí a skupinového vědomí.

Rovina fraktálu obrazu znamená převládající úroveň individualizovaného vědomí.

Kromě podvědomí a vědomí existuje dále mystické nevědomí (…tak trochu pohádkové, tak trochu strašidelné…), jako kategorie těžko zařaditelné. Popsal bych to jako Zrcadlo spánku a snů: vždy to je tak, že jedna část spí a druhá sní. Je to jako oceán Dřímoty nekonečna… Příboje Snočasu rozehrávající příběhy Života…

 

Zatímco Příroda je tvořena a funguje jako „vesmírný orchestr“, bytost typu člověk vystupuje jako detektivní postava a autor v jednom. Lidské či podobné společenství existuje v rámci takzvaných storykvantových úrovní (story=příběh, storey=patro), kterých je potenciálně nekonečně a nikdy nelze přesně (nebo lze jen přibližně) odhadnout, co následuje a jak se co vyvine.

Většinou se má za to, že cílem všeho je dosáhnout nějakého ráje nebo nebe – ale to je jen součást, jakási přestávka mezi příběhy (nebo jejich kapitolami). To, čemu můžeme říkat například Veškerenstvo, doslova lační po příběhu. Má nejen milující, ale i velmi divoké, smyslné, dvojsmyslné, mnohdy až ďábelské srdce.

Jak v poslední době stále opakuji: smyslem všeho je Láska a TemnoHRA v jednom.

Veškerenstvu je dokonce jedno, zda nějaká jeho část bude nějaký čas vystavena utrpení, děsu, šílenství… Pokud se někde děje něco strašného nebo bolestného, jde o náhradní (nouzový) příběh – je to znamení, signál: Tomuhle říkáte život?! Duchovní autohypnóze?! Materialistické nenažranosti?!

 

/6/

Ve své podstatě jediné, co existuje, je Čas.

Existuje čas jako pohyb/síla (děj) a existuje čas jako prostor/obraz (paměť – vzpomínka, obraz – fantazie); to se může a nemusí různě pronikat nebo reflektovat. Obojí může být hmotné i nehmotné a vyvolává nebo obsahuje určitý pocit, prožitek (od strachu a smutku až po lásku, klid či extatickou blaženost) – jeho otisk, barvu, zvuk, vibraci, smyslovou ozvěnu… Mě osobně nejvíc facinuje OPOJENÍ NEZNÁMEM. Lze z toho těžit a tavit rozmanité substance či esence a z nich tvořit talenty, elementy, kultury novosti.

To nejdobrodružnější, co existuje, je cestování Časem – ať už mentálně či fyzicky nebo například mezi alternativními paralelními realitami (může to zahrnovat celé multidimenzionální Já a jeho rozmanité emanace).

 

Čas je nejen magicko-mystický, je to nedocenitelná komodita.

 

Není-li uplatněn systém „Láska a Temnohra“, platí zároveň dvě roviny:

  • Láska je život
  • Zlodualita vs. Zlotrialita

 

Fenomény Zloduality/Zlotriality souvisí s fenoménem Satan a se satanskou životní filozofií. Rozdíl mezi falešným a pravým satanizmem (Zlodualitou a Zlotrialitou) je vysvětlen v mnohotématickém textu 🔗 NEBESITY.

 

Veškerenstvo funguje jako Časožrout – Knihožrout – Příběhožrout.

To se živí Časem a tedy Příběhem.

Je-li příběh mrtvý či umělý, hrozí zamrznutí v Dormantní fázi (je to jako stáze či hibernace). Vzhledem k multicharakteru (mnohovrstevnosti) Vědomí, bytostné Já typu člověk/individualizovaný Duch – v závislosti na typu reality – může takto „příběhově zemřít“ například sedmkrát nebo devětkrát, přičemž až do „poslední šance“ existuje možnost znovurozehrání příběhu z určitého bodu na příběhové křivce.

Veškerenstvu to je sice všechno jedno, nicméně z pohledu cítící, živé bytosti to nejhorší, co se může někomu přihodit, je, že „definitivně vyjde z módy“ a nikdo a nic už nemá zájem na jeho obsazení.

 

Duchovní a materialistické civilizace bývají napadané Vetřelcem, jelikož jsou v rozporu se surreálným (uměleckým) charakterem Jsoucna. Život bez dobrodružství je mrtvý a hrozí mu konec v singularitě bezvědomí (mezistupněm je technologická singularita).

Bezvědomí předchází nevědomost vydávaná za poznání – všude, kam se podíváš, samý všeználek a odborník, plná huba teorie a v praktickém životě poslušný existobot…

 

/7/

Podle všeho tedy satanizmus je pravdivý z lícové i rubové strany a to, že veřejnost lícovou stranu nezná a že nějací hlupáci satanizmus zneužívají a ostatní to nepoznají, není podstatné.

 

Storykvantové úrovně v jiné perspektivě existují jako emokvantové.

Perfektním zdrojem příběhového náboje a jeho magična je Zřídlo černého plamene (Černý plamen je známý v chrámovém satanizmu).

Vzhledem k tomu, že fungujeme jako Knihosvět a vzhledem k tomu, že lidstvo zjevně není schopné vlastního svobodného úsudku, vymyslel jsem „nový okultně-mysticko-filozofický směr“ GRIMOÁRIZMUS (od základu grimoár); na otázku, zda jseš satanista, tedy klidně můžeš říct, že ne. Já také většinou tvrdím, že se pokládám za kryptosatanistu, abych případně mohl negovat pokrytecké dotazy s postranním záměrem.

 

RITUÁL ČERNÉ VČELY

Není nutný žádný fyzický předmět (způsobující astrální odraz) ani žádné klíčové slovo nebo symbol (jehož význam lze převrátit). Bohatě stačí vlastní představivost, dech, vůle, víra a klid.

 

Jelikož Láska/ženský princip jako všesměrový skalár je tenzorem nultého řádu, zatímco Vůle/mužský princip jako koncentrický vektor je tenzorem řádu prvního, Veškerenstvo v bytostném smyslu se primárně diferencuje jako nestvořená Stvořitelka. Její vlastnost je jménem: MAYA.

„Má Já“ – tedy tvoří Já, ale není Já, což se zrcadlí jako nekonečné Mystérium.

V jedné z perspektiv je Mystérium/Stvořitelka královnou Dračího úlu (vesmírného celku a jeho obrazů a fraktálů).

Informace o nestvořené Stvořitelce, dračí Královně, přináší archanděl Lucifer.

Upozornil bych na dvě věci. Výraz „satan“ v textu znamená negativní ego či padlý lokální Bůh Otec, v podstatě to znamená „archón“. A některé údaje pocházejí z paralelní časové vrstvy.

 

Drak má vazbu na rovinu Příběhu, čemuž v Přírodě odpovídá Včela. Včelí společenství (obecně Hmyz; Insecta=dělený do sekcí) souvisí s organizací paměťového pole (Knihovny). Strukturní základ tvoří dvojprvek hexagon neboli šestihran.

 

Včely sbírají z květin/rostlin pyl, nektar a medovici, které metabolicky přetvářejí v med a vosk. Med evokuje Tekuté, Živé Světlo. Vosk evokuje svíčku a Plamen, potažmo Jiskru Života.

 

Had Satan/Černý plamen souvisí se Zřídlem Nebytí a patří mezi základní Mystéria (souvisí to s Plazími rasami/Prastarými a s plazmatem: vlněním, tekutostí, beztvarostí). Největším Mystériem je nicméně Říše Smrti („Zubaté“); veškeré Říše Života vyplývají z tohoto „Podivnozáhadna“.

 

Vrcholy převráceného pentagramu generují paměťové šestihrany 2:3=0,666666… (optické převrácení není totéž co převrácení duchovní či energetické). Každou Planetu či Hvězdu, jako je například i Země (ZeMě), tvoří myriády světových šestihranů (Světů) – každý má svůj vlastní Čas a Knihovnu. Každý Svět aproximuje plochu, zatímco Hvězda aproximuje kouli. Vzhledem k zákonitostem „celek v každé části“ a „zaměření pozornosti“ lze zároveň každý Svět pokládat za samostatný kulatý celek. Světy existují i vertikálně, tvoří mnohovrstevný Úl. Ty relativně nejméně vyvinuté (divergentní) existují na samém povrchu, ale mohou zde být i plovoucí/fluktuační hrubohmotné světy z vnitřní úrovně. Obecně vzato vývoj konverguje směrem k a do Středu (Jádra, Slunce), jenž je hyperprostorovou součástí Říše Prasvětla (Onoho světa) a dalších všemožných Říší.

 

RŮŽOVÁ SLUNEČNICE

 

TERRY PRATCHETT

 

SVĚT KOUZEL

 

BRATRSTVO ZLA

Dokážete si představit knihu, kde se všechny kapitoly sobě podobají jako vejce vejci? Někdo ráno vstane, jde do práce, večer kouká na televizi, má sex a druhý den totéž. O víkendu se opije. Neustále řeší pouze vztahy a peníze. Je to o ničem. Občas se možná jakoby „náhodou“ přihodí něco zajímavého.

Na druhou stranu, je stejně nemožné, aby běžný život kypěl nepřetržitým napětím a dobrodružstvím.

Přesto fantazie (magično, víra ve sny) v takzvaném reálném životě hraje klíčovou roli, je nábojem příběhu – o ten náboj tady právě jde (jinak je to mrtvý život).

Jde o to, aby to, co se děje ve fantasy, hororu, detektivce či komiksu (…pohádce nebo erotičnu), fungovalo jako ADEKVÁTNÍ NÁBOJ v praktickém, hmatatelném životě. Přitom je zde další klíčová věc: hmatatelná bytost může „psát knihy“ (ať už doslova, nebo obrazně – snít, fantazírovat, nebo se jiným způsobem umělecky sebevyjadřovat). Může si psát například deník, nebo může mít oblibu ve sledování temných filmů, čtení napínavých knih, poslouchání temné hudby. Může ji zajímat Zlo.

Nemusí konkrétně vraždit ani páchat násilí. Nemusí dokonce ani myslet na konkrétní zlé věci. Podstatné je TÉMA.

Téma Zla je bezpochyby tím nejzajímavějším a má nejvyšší koeficient příběhovosti, nejvyšší potenciální náboj. Téma Zla je rovno skutečnosti Lásky.

 

Pokud znáte Úžasnou Zeměplochu a/nebo seriál Čarodějky (Charmed), smíchejte si to dohromady a promítněte si to jako adekvátní NÁBOJ ŽIVOTA. A teď si představte Bratrstvo zla. Otázka zní: Jenom se tak jmenuje, nebo skutečně páchá zlé skutky? Anebo snad…

 

Je to pravda a lež v jednom.