Básně

U LESA RYBNÍK A NAD VODOU OBLOHA
na nebi slunce a bělostný mrak
– a nikde nikdo! Ach… Však přece, proboha;
nějaký člověk: Ne!!! Trefí mě šlak…

 

BLÝSKLO SE, ZAHŘMĚLO, KAPKA SE ROZPLESKLA
úlekem praskla mi na ksichtě obě skla
Fofrem pryč! Nestíhám… Komíhám střevícem
v zoufalém úprku před deštěm. – Před lidstvem…!

 

ACH, KÉŽ BYCH KONEČNĚ NATÁHL KOPYTA!
Lopotně šinu se jak chcíplý šnek…
Kéž v krvi válí se má lebka rozbitá
– z hrdla kéž chropot zní, umrlčí skřek

 

JSEM KORÁB S LEBKOU PIRÁTÍ
na nebe hřebem přibit
Být chytře zlý se vyplatí;
jen nesmíš nikdy chybit…

 

VŮKOL SE PLAZILA MLHA JAK Z HORORU
k přejezdu supěl vlak, sundali závoru
– jednu i druhou hned: co dál k těm příborům…?
Na kolej krk bych snad – proč ho tam nepřidat
v to ráno otravné pokradmu mohl dát

 

VYBĚHLY TITULKY – UŽ? KONEC THRILLERU…
Ještě se třásla, když lezli jsme z kina.
Děj jsem moc nevnímal (ani tu příšeru).
Co! Jde jen o jedno: „Ty jsi tak jiná…“
„To byla hrůza, viď, půjdem zas na biják?“
cudně zrak klopila. – Radši k vám domů!
„Takový fešák a… hromadný zabiják.“
To prý by neřekla… Fakt? U sta hromů.
„Vypadal jako ty,“ dodala nevinně.
– „Jako já?! Vypadal – tak to jo…“ Jedině.

 

TĚLO MÁM OD KRVE
spím v černých peřinách
může snad někdo být
smutnější nežli já
– poněkud nešťastný…
Ach, kéž jen poněkud!
To tys mě zabila
kéž pukne moje hruď
…vždyť vše je pouhý stín
láska tím nejhlubším
hlubší než temný hrob
– Má sladká květino!

 

LIDSTVO, SVĚT ŠÍLENCŮ… PŘEDSTÍRÁM NEBYTÍ
dnes už se „života“ nikdo snad neštítí
Ne v čase, v nečase všeho jsou kořeny
ozvěnou záhrobních myšlenek tvořeny

 

TRÁVIT ČI OTRÁVIT – TO BE OR NOT TO BE
smrtelný chropot zní v nesvatém potrubí
„Kdo to je, když ne já…?“ Vzhledem k mé panice
začátek ústa a konec je zadnice!?
Konečně budu mít z krku tu příšeru
– příště se na život rovnou hned vyseru…

 

RUDÉ VLČÍ MÁKY V TEMNÉ ZELENI
zázrak žití, jenž se nikdy nemění
Východ slunce… Už se třpytí nad lesem
den, jenž ožil v ptačím zpěvu nádherném
Obraz, který navždy v duši utkví
– jenom lidi jsou furt stejně mrtví

 

DO HNISU Z ULITY A PRACHU KLEPETA
jarmark, kde popravy zpestřují nákupy
pro vosy bez hlavy vyjíždí sanity
kam vůně chalupy dráždivě rozkvétá
vyprázdní závity vábivá viněta
pod hrdlem nápoje, když roje komárů
zní svoji hlasitost v hebkosti závoje
než jedy výparů kyvadlem příboje
poblouzní náručí chladného poety
v řešetech katakomb za zpěvu vran

 

HLAVA HADOVA, VÁHA HLADOVÁ

pamatuj
určíš­-li souřadnice vzpomínací hlubiny
rozmach sil získá mimořádný tvar
stín šroubovice padající obtočí svou velikost
zaměněn svou stranou
tebou nahrazen
projdeš­-li jevištním přízrakem
staneš se obojakou hranou vzdálenosti
něžnosti necudným zevnějškem
i
nedělním mistrem psacích per

 

TŘETÍ OKO

Kýžený ke stropu pohled mučí po způsobu jmen,
kal duše ke dnu sedlý v otisk jedinečné stopy.
Hýbavost prahů má svou nahodilou tvář
pro sváteční chvíle připevněnou na řemen.

Zvěčnělé tváře v zástupech ke dnu klesají,
kde do stran se jednou pro vždy ztrácejí.

Prach tváří obmývá tabule skleněné v kruhu,

jediný svého druhu.

* * *

Dávných řekou zapomnění pramice pluje věků,

pravda tvá – – – – – – – – – před pravdou na útěku.

V tom proudu z mnoha označ si svůj vor,

netvore.

* * *

Kazem pro soumrak zvídavých lidských hlav.

U nohou

skloněn.

Vtržen člověk, dav licoměrný ponechán.

* * *

Dříve nebo později

za jedinečnost klamu ručí věrná podoba.

Týž den oba sny se matně a sklesle
poroučí slepým obratníkům,

tak s ústy dokořán
já opět mohl směle spatřit totéž

– – – – – po dobu tváře.

* * *

Jati do osidel lhostejnosti,

ze série obličejů nazout si.

Obočí šejdrem srostlé,

jáma vyhloubená,

opočlověk na zvěř líčí.

Vlhká jáma.

Jazyk a úd ve službách třetího oka,

čeho by se jeden N I K D Y nenadál.

 

VEJPŮL NEJMOKŘEJŠÍ SETNOUT
ku slze zpívanýho
pomníkům jasně bílýho
kostí masa tělo krev
v důmyslech zpopelněnýho
podle mě

z ros padanýho popela
jsme navanutý do těla

 

KOKTÁM, KDYŽ DĚKUJI, ZA PLACHOST ÚDĚLU
věnečky podbělu, ostýchám se hnít
V náplastech choroby vynález šepotu
úsilí bez potu, jež v hluchém výstřelu
hanebným polibkem pod srdcem v tiku
zatápí příšerou v nátělníku

 

DOMOV PRÝ

Obydlí vydloubnuté
ve dřívku měknoucím ve prastarém dešti
chatrč vetchá a k nahlédnutí
pod stínem otcovského rámě, jež se zhurta klene;
všichni v tom DOMĚ! pomýleně vzlykají
že bych je zabil nejraděj

Rychle, kvapem odsud pryč, už se sem nikdy nevracet
Leda tak k pohrdání byl ten smutný hrad:
já poroučím se z vrat

 

KAŽDÁ ČERNÁ DÍRA
jako dříví v lese
jako z vody hřib nejtemnější

V krajině noční nebudeme mluvit jazykem
kouzelnou lampu zavěsíme na rezavý hák
nepadne jediného ­ ­ ­ ­ ­—– nazmar
žádná hlava nebude sťata

V tom nočním háji nikdo nebude mít jméno
obrazy budou růst nám pod rukama

Naše hájovna na naší kometě
položená v přímořské oblasti
dlí ve věčném nadhlavníku sivého Měsíce
žádná planeta se kolem nás neotáčí
žádné slunce se nám neukazuje
radujme se z hodokvasu dní