Okresní přebor

KAPITOLA 1.

TU PROKLETOU HRU začal vlastně Znetvořený pazneht provozovat náhodou. Kradl tenkrát v trafice jistý choulostivý časopis a ta stará slepice za pultem po něm najednou tak nějak divně zahlížela. Hmátnul tedy ze zoufalství po nejbližší věci, která vypadala normálně, aby z toho případně mohl vycouvat. Jednalo se shodou okolností o magazín Svět šachu.

„Nebuďte tak hr, mladíku. A co takhle zaplatit?“

Vysolil prodavačce peníze a jako na potvoru se odkudsi vynořil jeho někdejší spolužák ze základky – ten pošahaný šachista. Hnízdoblech k tomu už napohled měl ty nejlepší předpoklady.

„Karamba!“ loupal ten pošuk očima. „Tušil jsem, že v tobě dřímá talent.“

„Když to říkáš.“

Hnízdoblech si ho spiklenecky odtáhl stranou. „Taky jsem svůj první chtěl otočit. Dokonce se mi to podařilo. Od té doby jsem ztracen. Mě ta hra prostě… rozpaluje!?“

„É, abych pravdu řekl. Taky jsem do šachů úplnej divoch,“ zmateně zamrkal Znetvořený pazneht. Hořce toho litoval už při vyslovení první slabiky. „A nyní mě již, prosím, omluv. Dělá se mi náhle nějak mdlo.“

Za pár týdnů už hrál závodně.

Jak se k tomu dostal, dodnes není schopen vysvětlit. S určitostí ví jenom to, že ten zápas byl domluvený a potřebovali nutně náhradníka, schopného naučit se nazpaměť zhruba deset tahů.

Dnes je platným, registrovaným členem (šachista by bylo silné slovo) a za tu šaškárnu mu dokonce dávají v klubu peníze…

 

ZNETVOŘENÝ PAZNEHT – ostatně jako většina šachistů – měl kromě toho papíry na hlavu, takže ke všemu ho ještě živil stát.

„Zbláznil jsem se,“ vzpomíná tento hráč, „když mi bylo sedmnáct. Normálně mi ruplo v kouli, tak jsem od nás z balkónu ve třináctém patře vyházel ven komplet všechen nábytek. Smůla mě přitom provázela hned od samého počátku, v peřiňáku se totiž schoval kluk od sousedů, byli u nás bohužel na návštěvě. Přežil sice, od té doby se ale úplně změnil. Neřekl bych, že by byl zrovna extrovert; dneska bych ho býval mladýho přihlásil k nám do kroužku, rozhodně by se mezi nás hodil.

Doktoři taky hned uznali, že jsem nenormální a po mém čtyřměsíčním pobytu v motýlmůrském Ústavu pro duševně choré moudře rozhodli, že svou přítomností bych narušoval pracovní proces; to bych si fakt nechtěl vzít na svědomí. Školu mě ještě nechali dochodit – v mém případě teda spíš dochlastat. Můžete mi věřit, že když jsem potom chtěl přijmout civilní zaměstnání a nemohl, tak v tu chvíli se mi zhroutil celý svět.“ Přiškrcený smích. „Tak hele, říkal jsem jim, a co jako podle vás mám teďka jako dělat? Flákat se za peníze daňových poplatníků? Chodit do hospody a za děvkama, nebo co? A nechcete takhle po mně náhodou, abych začal hrát závodně šachy, že ne?! Pamatuju si, že u té poslední věty jsem tehdy poulel očima jako šílenec.“

„To vy ale jste, pane Pazneht.“

 

MAMUTÍ ČTVRŤ, nesourodá směs výškových budov, polorozpadlých domků a ušlápnutých paneláků, se topila ve vrstvách zmrzlého sněhu. Ten den byla sobota a on vstal mimořádně už v jedenáct.

Několik drzých paprsků píchalo Znetvořeného paznehta do nosu a štípalo ho; chtělo by to díru v té roletě už konečně zašít, prolétlo mu navykle hlavou.

Zrovna ležel ve vaně, když mu pod zrcadlem zadrnčel mobil.

„No to jsem já, nazdar.“

„A co jako.“

„Ti to jen připomínám, zítra nastupuješ. Sedmá deska, nezapomeň.“

Deska v šachovém slangu znamená šachovnice – sedmý post je v soutěžích osmičlenných družstev ten druhý nejslabší.

„No dobrá. Já tu plichtu nějak vykodrcám.“

„To jsem ti právě chtěl říct… Kritická situace.“

„Hrajeme doma, ne?“

„To jo, to jo.“

„S těma blbcema.“

„Jasně, s těma blbama. Jde o to, že -“

„Větší voly neznám.“

„- to já taky ne, ale. Dozorci ŠK si jaksi usmysleli, to víš, zadarmo to nebude, že jako bysme jim to to.“

„Jako co?“

„Jako pustili.“

V kapitánově telefónu se rozlehlo jakési odmítavé, šplouchavé vrznutí; Pazneht dostal ve vaně smyk. Paznehta ovládlo neblahé tušení.

„Jako že v zájmu jejich udržení,“ pustil se do vroucného vysvětlování Ing. Zpráchnivělý, „že to jako nenápadně projedeme. Podívej se, Paznehte: vždyť přece náš klub je zachráněný, že. O sponzora taky nepřijdeme -“

„- to je docela škoda, furt se převlíkat za sysly…“

„- a za tři týdny je po soutěži, můžeme si každý z nás dopřát pěknou malou dovolenou.“

„Dovču, chápu. Tu opravdu v invalidním důchodu už potřebuju jako prase drbání.“

„Tak vidíš.“

„A kolik to dá asi na jednoho?“

„Bratru nějakých pět tisícovek na hlavu – promiň. Něco samozřejmě musí jít do kasy.“

„A já mám jako být oběť…!“

Ing. Zpráchnivělý se na druhém konci zakuckal. I tak by se to dalo říct, pomyslel si. Nežli stačil něco odpovědět, Znetvořený pazneht licitoval: „Pět hadrů… Chci osm. Nejmíň.“

„Sedm.“

„Sedm a půl.“

„Paznehte, co mám s tebou dělat! Domluveno. Variantu ti pošlu e-mailem. Hlavně to prosímtě nezvorej a tentokrát nenabízej žádnou remízu. Oukej.“

„Na psí uši ti fakt, kapitáne, slibuju, že to nevymňouknu.“

 

KAPITOLA 2.

NALÉZT mezi bachařkami takovou, která nevypadá jako odpudivá majitelka sadomasochistického salónu a zároveň vládne schopností manévrovat po šachovnici figurkami, nebo alespoň schopností tuto dovednost si osvojit, to byl nesplnitelný úkol.

Každému ale bylo jasné, že pokud Dozorci nechtějí zbankrotovat – letošní sezónu už si koupit holt musí, to se nedá svítit -, budou muset propříště přijít s nějakým opravdu osvíceným nápadem. Myšlenka Zeleného myšáka byla jednoduchá a geniální.

„Nikde není psáno, že nemohou soupisku rozšířit naše manželky nebo někdo podobně kulatý.“

Klidně i mimo termín, na ně si stejně nikdo netroufne. Název Dozorci ŠK ve skutečnosti k ničemu nezavazuje. Využít vnadů svých lepších poloviček, milenek a přítelkyň, či snad dcer nebo snach, že to dávno nikoho nenapadlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe.

 

„Máme jedinečnou příležitost otestovat novou taktiku v praxi,“ usneslo se vedení Dozorců, když se po několika domácích kurzech podařilo několika manželkám, družkám a snad i někomu dalšímu vštípit elementární šachovou teorii.

Pravda, na uplaceném zápase se účinek nové strategie neprojeví s tou správnou razancí. Člověk ale odkouká reakce, ledacos si domyslí (známe přece mužskou logiku) a může aspoň vše dále rozvíjet. Vybrousit do té míry, že se příští rok mohou pokusit o nemožné – o postup do krajského přeboru.

 

OSTATNĚ ZELENÝ MYŠÁK se s tou kolosální ideou nevytasil nazdařbůh. Myšlenku měl podloženou tím nejlepším způsobem.

„Moje drahá choť si odbyde premiéru ve vší skromnosti na samém chvostu našeho mančaftu, složeného převážně z řad dozorců Vězeňské služby. Dohodnutá remíza ničemu nestojí v cestě. Provedeme rekognoskaci terénu.“

„Je dobré, že zrovna nenatáčí žádný film,“ poznamenal dvojsmyslně Baňaté panděro.

Všichni dobře věděli, kam tím míří.

 

ROZPŮLENÁ BROSKEV patřila v branži ke špičce a pakliže se kdo ztotožňuje s názorem, že mají jedinci pohybující se v tomto průmyslu, o něco mladším nežli nejstarší řemeslo, v hlavě piliny, jistě nepokládá úmysl seznámit tuto ženštinu se záludnostmi královské hry za zdařilý.

Na druhou stranu ale řadu organizovaných šachistů nejlépe vystihuje úderné německé „ein Trottel“ – šachy jsou jen kouřová clona, ve skutečnosti jejich stoupenec bývá nezřídka typický pseudointelektuál. Myslí si snad někdo, že když člověk, zpravidla muž, nosí brýle a tváří se zamyšleně, že musí jít nutně o rozumem obdařené individuum? Opak je pravdou: největší géniové vypadají buďto jako beznadějně vyřízení šílenci nebo na nich vůbec nic nepoznáte.

Vměstnat sexbombě do hlavy mezi všechny ty vzrušující záležitosti základy šachu tudíž nemusí být nadlidský úkol. Ovšem neexistuje větší rána pro mužskou ješitnost, nežli porážka s podobným ženským hráčem.

 

„A NEZAPOMEŇ, DRAHOUŠKU,“ odložil Zelený myšák holicí strojek, „je to zápas jakoby nanečisto. Když ti soupeř nabídne remízu -“

„Co je to nabídne remízu?“

„Znamená to, že nikdo nevyhrál a partie skončila. Pokud souhlasíš.“

„No, jenže já nesouhlasím! Přece jsem se kolik dní tak hloupě nenamáhala, abych -“

„Miláčku,“ ovládl rozčilení dozorce. „Přece jsem ti už vysvětloval, že to utkání je domluvené. Je to jakoby jen na zkoušku, tak uděláš pár tahů a skončí to. Ano?“

„Hm…“

„Vedle tebe tvůj spoluhráč vyhraje. Jak jsem ti už včera – bylo to včera? jak jsem zkopal toho, hm…, sakra, to je jedno – jak jsem ti už prozradil, ty hlupáky Sysly jsme podplatili.“

„Spoluhráč?“

Vyměnil si se ženou pohled. „Tak ty toho nenecháš?“

„Promiň, já vím.“

„Říkám spoluhráč, spo-lu-hráč. Kolega z týmu. Tým rovná se družstvo, my, Dozorci ŠK. Ne všichni jsme pornoherci.“

„Postupně si to začínám uvědomovat.“

„To jsem vážně rád.“

„Pochop ale, zlato, že to pro mě vůbec není jednoduché.“

„Jo, to chápu. Zhasni a pojď si lehnout.“

 

KAPITOLA 3.

VE SROVNÁNÍ S HLÍDÁNÍM VNUKA bývá pískání nedělních zápasů úplný balzám na nervy a starý Klepbačkor už se také na ten mač vpodstatě těšil.

Šachové veřejnosti možná utkvěla v paměti ona slavná věta „Já to zrní z tebe vymlátím!“, která kdysi padla právě během střetnutí ŠK TunelBank Motýlmůr – Dozorci ŠK a obletěla místní deníky; bylo to tenkrát hodně vypjaté. Naštěstí za ta léta chlapi dostali rozum a do ubožáků v reklamních převlecích (TunelBank má v logu sysla, že) už dnes pendrekem nikdo nemlátí.

A i kdyby, Činčila byl pořád stokrát horší.

Ten 14letý pankáč, to byl hotový stroj na zabíjení. Vztahy mezi ním a Klepbačkorem se loni o Vánocích navíc citelně vyhrotily; zkuste někdo pokérované obludě koupit pod stromeček šachovou soupravu a uvidíte, co to udělá. Vůbec nejlepší je zkombinovat to s udílením rad do života. Ne, ten nápad se skutečně nevyvedl.

„Dědku nepříjemnej,“ procedil tehdy Činčila.

„- jó, hochu, dnes se směješ, ale disciplína… Jednou zjistíš, jak… A ještě mi poděkuješ.“

Zdivočelý vnuk neurvale vyplivnul zbytky balicího papíru a ozdobného motouzu. Vypadal, jako kdyby právě povstal z kádě bublajícího asfaltu.

„Ze mě trumberu nikdo dělat nebude. Jedině anarchizmus je ta správná cesta a ty ji se mnou již brzy nastoupíš.“

„Drahý Činčilo, i na 64 polích lze uskutečnit revoltu.“ Klepbačkor si nervózně odkašlal. „Ovšem nekrvavou.“

V příštím okamžiku visel hlavou dolů a myslivnu měl vklíněnou mezi porcelánovými stěnami záchodové mísy. Ozvalo se výsměšné spláchnutí. „Šach,“ ječel Činčila. „Já ti ukážu.“

 

„JSEM SE DOČETL, že prý soudcuješ ty praštěné dozorce.“

Každý z nás má příležitost se v životě polepšit, chtěl říct Klepbačkor.

„Je tomu opravdu tak. Dožiju-li rána…“

„Bys nevěřil, hehe, jedno to vygumované pako je normálně fotr mého kámoše. Prý se strašně opil a hulákal něco o tom, jaká je strašná škoda, že se na soutěž nedá nikde sázet. Že jako by se to pako napakovalo, rozumíš.“

„Chceš tím snad -“

„Si tak říkám, že bych na ten zápas jako jel s tebou. By se mi pár úplatků celkem šiklo. Teda jako prachy bys převzal ty, žejo, a pak mi je dobrovolně předal. Stačí dát těm parchantům jasně najevo, že VÍŠ. Ve vědění je totiž největší síla, tos věděl?“

Klepbačkorovi se protočily panenky.

„Napřed,“ pokračoval ve svých vývodech Činčila, „bych si ale rád v praxi ověřil, zda jsi skutečně tak nehořlavý jako neúplatný, víš. Proto jsem si sebou vzal tento kanystr a tyto,“ zaštěrchal, „zápalky.“

„Sirky, chápu.“

„A benzín.“

 

JE SNAZŠÍ UHLÍDAT OSM VOLNÝCH PĚŠCŮ, nežli udržet na řetězu Činčilu. Ku cti Klepbačkora budiž nicméně řečeno, že rána se dožil. Pocuchané nervy k šachistům už tak nějak patří.

Přes noc pěkně napadlo, a tak nejprve bylo potřeba odházet z před garáže závěje.

Staroch nevěřil vlastním očím: Činčila měl fakticky v rukou lopatu.

„Do nového dne bychom měli vkročit dobrým skutkem.“

„Neviděl jste někdo našeho kocoura?“ vyhlédnul z protějšího domku soused.

„Šel na vandr,“ prohlásil Činčila.

„Aby mu nebyla zima.“

„Sousede,“ ozval se Klepbačkor. „Vy jste někdy viděl, že by byla kocourům zima?“

Činčila se sotva ovládal. „No, já nevím. Tam kde je teď, mu je asi docela teplo. Si myslím. Taky jsem někde četl, že někteří tihle kocouři strašně hystericky předou.“

„To mi připomíná, že bych měl jít přiložit do kamen.“ Klepbačkor se zamyšleně poškrábal na hlavě.

Činčila pro jistotu rychle začal shrabovat. Nezapomeň, hlavně se nech pořádně podmáznout, ty rozhodčí jedno. To vám radím. Ještě všichni uvidíte.

 

Přijímání úplatků jakž takž nacvičili a zápas se šmahem blíží. Žádný fotbal to teda nebude. Hlavně ho tam nesmí vidět nikdo ze školy, třeba taková… Anebo… Nebo ta s těma… To by si pak rovnou mohl jít uvázat smyčku. Hned by o něm všude rozhlásili, že je pitomec.

Když se opravdu kosmickou rychlostí přiškytali před budovu Všesportovní haly, co se týče Klepbačkora, nedalo se dost dobře rozeznat, kdo z koho vlastně vystoupil. Jestli dědek z té popelnice nebo obráceně.

Činčila si zapálil cigaretu a výhrůžně se nahrbil pod kapuci. V podloubí nad schodištěm podupávali dozorci a jakási velkolepě stavěná ženština v přiléhavém, vyzývavém oblečení, která vypadala úplně jako ta divotvorná prsatice z toho nápaditého časopisu, co přitáhl tuhle kámoš do třídy.

Do očí to ihned udeřilo i Znetvořeného paznehta, jenž se nášlapným krokem blížil směrem od světelné křižovatky.

Ano. Rozpůlená broskev byla nepřehlédnutelná.

 

DOZORČÍ CHUMEL, připomínající keř obsypaný hejnem štěbetavých vrabců, jako na povel změnil chování. „Klídek,“ velel Zelený myšák. Slovo doprovodil výmluvnými gesty upažených rukou, když jako by pružícími dlaněmi stlačoval vzduch. „Je to doma. Tss! Pozor, přichází rozhodčí.“

„Má sebou ochranku?“ nadhodil někdo. „Začíná to smrdět.“

„No to mě podržte, pánové. To je snad nějaký výrostek, nebo co. To mi nikdo neřekl.“

Myšák káravě šťouchnul do Broskve loktem.

V protější ulici se náhle vynořil pošahaný Hnízdoblech, z ruksaku mu čouhal vršek syslího postroje a další hráči ŠK TunelBank Motýlmůr postupně začali vystupovat z přijíždějících automobilů; jeden odvážlivec přidrkotal na bicyklu.

Proč nejdete dovnitř? zeptal se se širokým úsměvem Ing. Zpráchnivělý. Nalokat se čerstvého vzduchu, opáčil s neméně širokým úsměvem kapitán týmu Dozorců, před takovým zápasem nikdy neuškodí. Oba dva si střídavě potřásli rukou s arbitrem, tvářícím se jako největší skaut ve vesmíru – rituál přitom provázelo komické sundavání a nandavání rukavic.

Jde se na věc.

 

KAPITOLA 4.

VE CHVÍLI, kdy „královna nejen na šachovnici“, jak psal lascivně jeden bulvár, dokončovala úvodní „tah pinďourem“, vrhlo se něco s nějakou prskavkou parakotoulem do místnosti (prý „čistý štít“, to už je vážně senilita). Šachisti asi dvě vteřiny blbě čuměli, většina z nich pak už ani to. Byl to nejkratší zápas v historii šachu.

 

V blázinci prohlásili Paznehta za sexuálního teroristu.

„Byla to Lady Bitch,“ posuňkoval vzrušeně Znetvořený pazneht.

„Proto jste snad ještě nemusel vyhazovat zápas do povětří.“

Doktor si uvědomil, že to na pacienta – který si notabene na nic nevzpomíná – může působit jako provokace; otcovsky Paznehta poklepal po ramenou.

„Jedno ale stejně nechápu. Kde jste najednou vzal dynamit?“

„Činčila,“ vyvalil oči psychopat.

„Jo, jasně. Lady Činčila.“

Ošetřující sestra už to zadržování smíchu nevydržela.